Košík
0
0,00 Kč
Cémur Šámur - V Pekle
Label: Magick Disk Musick - MDM-XXVI
Format: Vinyl, LP, Album, Limited Edition
Country: Czech Republic
Released: 2020
Alternative Rock Band Krkonoše
Tracklist
A1 Zeměplaz
A2 Paměťový kameny
A3 Motorky
A4 Konzumenti
A5 Cefé espresso
B1 V pekle
B2 Jeseň
Recenze zdroj: www.echoes-zine.cz , autor: Ruadek
Vrchlabští Cémuršámur jsou tu s další deskou, což je pokaždé taková malá podkrkonošská slavnost. Já sám jsem ve Vrchlabí prožil dobrou polovinu svého života a znám se s některými členy kapely. Mám blízko k tématice jejich textů, vnímám Krkonoše trochu jinak než jen jako návštěvník - turista. Však jsem to tam procházel za ta léta křížem krážem, fotil, užíval si síly hor a jejich přírody. K tomu všemu pak patří i rázovité figurky, které na horách vyrůstají stejně jako houby z mechu. Tohle a ještě mnohem víc je cítit z každé desky Cémuršámur. Nová deska V Pekle tomu všemu ale ještě zvýšila intenzitu a přiostřila si své nástroje. Aktuální deska totiž pokračuje ve vývoji a tentokrát je název poměrně příznačný, mnohdy totiž zní jako "z pekla".
Proč vlastně V Pekle? Tato recenze vzniká ještě v době, kdy jsem s kapelou neuskutečnil rozhovor, který mi to pravděpodobně lépe vysvětlí. Uvidíme. Měli byste si ho přečíst ve stejný den, v jaký čtete i tento text. Subjektivní pocity posluchače, který musí desku pochopit bez vysvětlení samotných tvůrců, jsou různorodé. Titulní skladba je jako předposlední na desce a je plna divokých představ, jako bychom byli v hlavě člověka, kterého pohlcuje choroba a on už se "rozhlíží" v pekle.
Nestihnu se vyléčiti
z nemoci té velmi vleklé
svíce moje už nesvítí.
Takže chlapče, vítej v pekle!
Vlastně docela aktuální téma, když světem hýbe virus, který s chutí lidi "připraví" na tento osud. Poslední, téměř třináctiminutová Jeseň jako by svým začátkem, hlukovou disharmonií, určila konec tématu z minulé skladby. Ale vraťme se, na poslední velkolepý kus máme ještě trochu času.
Deska zní už na první poslech velmi barvitě, což je jev u Cémurů obvyklý. Bohatá směsice nástrojů, dechy, zpěvy (i sborové), Aleš do toho dává opět hodně aranží, kterých si všimnete až po dalších protočeních kotouče. Co ale překvapí, je tvrdost některých pasáží. Již na minulých deskách to občasně zadunělo, jako by se s tím ale kapele chtělo zatím pouze pohrávat. Udělat si trochu radost. Polechtat škopky a trochu hrábnout do strun. Tady jsme ale V Pekle, vážení, tady jsou brány otevřeny trochu jinak. Tady se ten žár očekává. A tak první hardrocková pasáž zaútočí už v první Zeměplaz. Tím to ale zdaleka neskončí. Paměťový kameny jsou písní o hulení, což musí logicky býti písní trochu pošahanou a veselou, tohle mají ale tvůrci v krvi. Celé to pak korunují úplně nakonec. Zábavná lidovka, do které se to přepne z docela ostré polohy, to je už takové poznávací znamení kapely. Taneček v omamném dýmu.
Jako vrchol pošťuchování se s posluchačem ale beru píseň Motorky (aneb Šestidenní 1972), která je jednou z nejlepších, jaké jsem od nich kdy slyšel. Má tolik poloh, kolik jen lze za pět minut vystřídat. Začátek mate, naladíte se, no a dostanete herdu do zad. Krásná ostrá rocková jízda, která se ale ihned umí přehoupnout díky dechům zase úplně jinam. Textově se jedná o seznámení se s historií, kdy se skutečně v roce 1972 uskutečnil šestidenní závod uprostřed do té doby neposkvrněné přírody Národního Parku. Ta totální spoušť, jakou po sobě stroje zanechaly, když si mastily po hřebenech hor, z toho se nešlo vzpamatovat ani za několik let. Komunistická tlačenka, výkladní skříň tehdejšího režimu, chlouba soudruhů. Že muselo jít všechno stranou, to byla v té době prostě realita. Snad i proto se celá skladba nese v lehce cynickém duchu a když je třeba, pořádně kope. Je tam několik meziher, chvíli si myslíte, že ji znáte a dostanete další šlehu z boku. Tou je nečekaná sypanice ve třetí minutě, která se postupně přehoupne do slušné psychedelie i díky Alešově sólu. Nakonec nasazený refrén pročísne zbytek doutnajících veverek a my už jen vidíme, jak se řvoucí stroje vzdalují. Zůstane smrad a pocit, že tahle píseň bude naživo pořádná kanonáda.
Konzumenti jako čtyřka, velmi povedená textově. Libor se nezapře (jako u drtivé většiny skladeb), mám jeho básnický sborník doma v knihovně a tohle je zásek do živého. Píseň má jasně daný rytmus, tady je třeba dobře poslouchat text, co to krásně rozvíjí. Konečný sbor tomu dává takový krásný "balkánský" nádech. Koncertně by se krásně hodilo k první věci ze Samorosta, Rakija. Jedna smutná, druhá odvázaně veselá. A Café Espresso je prostě "na kofeinu" a pořádně to šlape na plyn. Další velká hitovka, jasný koncept, schválně krátká, nad textem je potřeba trochu popřemýšlet. Celkově nátěr, kterým kapela překvapila. Když si u všech sedmi skladeb, i u pomalejší přemýšlivé šesté věci, odmyslím dechy, často jsou to solidní šlehy. Kluci vyrůstali na metalu, někteří jsou v extrému doteď a jejich orientace se v tom prostě nezapře.
Hrdinové nereální
baští housky cereální.
Obyčejní smrtelníci,
spokojí se s jitrnicí.
Ale lidé obézní,
nevydrží to bez ní.
Alešova velká poslední skladba, na které údajně pracoval čtyři roky, to je velký přesah. Jako jsem napsal i u minulé recenze, vliv velikánů elektronické scény i té progrockové, je tady hodně znát. Hodně krásné je přitom zakomponování "Cémuří omáčky" do toho všeho, jak strašně dobře to tam ve finále pasuje. Jak skladba krásně funguje, plyne, ještě na páté minutě se stále rozevírá. Má svůj pevný rytmus, který neopustí, od šesté minuty už začíná krásná pouť kamsi do mraků, patrně i dál. Možná by to mohl být stav, do jakého se dostal mozek z Paměťových kamenů. Let, při kterém se vše zdá být nepodstatné s dojmem, že člověk objevil samotnou podstatu všehomíra. Ve třech čtvrtinách skladby skvělá práce baskytary, celý ten start do konečného náběhu je fantasticky zakončen sólem na kytaru. Deska končí pocitem, že jste byli svědky velkých věcí. Když totiž Cémuři zvážní a pustí se "na výlet" ze země do vesmíru, to je teprve exkurze.
Z poslechu, který má 36 minut, mám velmi dobrý pocit. Výkony všech členů (i hostů) jsou na vysoké úrovni, jistá míra zdravého sebevědomí každého člena je super (sóluje tu nejen kytara, ale i dechy, baskytara je dobře slyšet a je hodně cítit, jak mnoho pasáží slušně táhne, bicí jsou desku od desky pestřejší). Celou tvorbu podporují texty, které má ve většině případů na svědomí někdejší krotitel baskytary (té současné velí nový člen) a je znát, že on je mistrem svého humoru. Dobrou polovinu Cémuršámur svérázu dělá právě jeho potrhlý, velmi dobře pěstovaný humor. Naplácá s úsměvem číslo 5 každému na prdel přesně tolik, kolik z toho pochopí. A Ondra Horák? Jo, další poznávací znamení, takový otisk Vrchlabského folklóru.
Deska jako by měla dvě kapitoly. Prvních pět skladeb pochoduje kupředu celkem na veselou notu. Poslední dvě pracují s vážnější notou, šestá je předzvěstí a úvodem k sedmé, která nutí zavřít oči a snít. Možná se na počátku i bát. Protože jsme prostě V Pekle. Kapelo, ptám se nakonec, kde budeme příště? Možná se to dozvíme v rozhovoru.
Výše zmiňovaný rozhovor zde: